Autenticita, aneb plné vyjádření sebe

Být autentická, tedy přirozená, je pro mě jedním z nejzákladnějších prvků spokojeného, šťastného a naplněného života. Neb koho jsme sem přišli žít jiného, než sebe, a přesto to často (nevědomky) děláme. Naše reakce často určují zranění a strach. Strach z toho, že když vyjádřím to, co cítím, budu odmítnuta, že nejsem milováníhodná ve svobodě svého projevu. Pro mě klíčovým faktorem je vědomí. Jakmile si uvědomuji, že někde neprojevuji plně sebe (a proč) je to skvělý výchozí bod k tomu, aby se to proměnilo do toho, co je pro mě souladné. Ve videu níže sdílím v naprosté plynulosti tématu mnoho, ohledně cesty k vyjádření našeho autentického já. Je to cesta krásná a plná výzev. Někdy je nekomfortní se dívat do očí strachu z odmítnutí, a přesto projevit sebe tak, jak cítím a bez omluv. Důležitým faktorem je zde místo, z jakého vycházím. Je to místo lásky? Je to místo zranění? I to je v pořádku, ale vždy musím převzít zodpovědnost za svoje pocity, nikdy za pocity toho druhého. Pokud v sobě cítím zranění, či jiné místo než ukotvení lásky, transparentně to komunikuji. Někdy hraji hru na to malé dítě, které v tom je uvízlé a hledám řešení ke spokojenosti a zacelení. Je to fantastická a inspirativní hra pro každého jedince, když si umožníme odkrývat taková citlivá místa a odhalit se ve zranitelnosti.

Jsou místa a situace, kdy jsme si neuměli představit, že bychom mohli něco takto svobodně prezentovat a být v tom přijatí, přesto se dříve či později objeví bezpečný prostor, z kterého vychází léčení, umožníme-li si to. Volej k sobě do prostoru bytosti, s kterými můžeš být plně sama sebou, pokud je to pro tebe stále nové téma. Bezpečná skupina, přátelé a velké přijetí je velkým lékem. Později zjistíš, že již zvládáš být více a více autentický mezi kýmkoli, a hlavně, že do tvého života proudí lidi, před kterými prostě můžeš. Je to přirozená selekce, a tím, že neočekáváš již více odmítnutí, a nepohání tě strach, není třeba aby se tento faktor v tvém životě vyskytoval. Vždy přitahuješ to, co vyzařuješ. Často je to na velmi nevědomých úrovních nízkých vibrací zranění. Proto je třeba je pročistit, uvolnit, obejmout.

To je druhou částí vysílání, energetický přepis, meditace, léčení. Ať už to nazveme jakkoli, je to účinné natolik, nakolik si to umožníš. Zvu Tě k tomu se posadit s rovnou páteří a nohama na zemi, proto aby proudila správně energie. Pracuji v mozkových vlnách Theta, což je hluboký spánek, proto pokud si k přepisu lehneš, je dost možné, že prostě usneš a tuto příležitost neprožiješ tak, aby se to vědomě propsalo.

Vědomí je ten klíč. Co je ve vědomí může být ovlivněno, přepsáno, umožněno... Pojď si spolu se mnou zvědomit nějaké z principů Tvého chování a jednání, třeba objevíš pro sebe velký poklad. Proto Tě to sem také zaválo <3 Video najdeš v odkazu zde - https://vimeo.com/1006560355?share=copy#t=0

Užij si tuto cestu spolu se mnou, nechť ti přinese to, co potřebuješ na své cestě Svobody <3 Pokud ucítíš, že rád/a podpoříš proudění projektů jako je toto povídání a přepis, budu velmi vděčná za příspěvek dle Tvého uvážení, tak, jakou hodnotu Ti to přineslo, na účet č.: 2802928977/2010 Děkuji s velkou úctou a pokorou za Tebe a Tvůj čas <3

S láskou Araline

Vějíře a tok energie

Ať už jsou to vějíře, nebo jiné silové předměty, měli bychom si být vědomi toho, že jsou to umocňovače energie. Teče skrze ně mnoho sil. Když takový artefakt vezmete do rukou, měli byste jej cítit, cítit se s ním v souladu, nechat se od něj učit a vnímat, co jednotlivé postavení rukou, směřování a záměr dělá v prostoru. Co dělá s vámi, jak se s tím cítíte.

Vějíře ode mě nejsou hračky. Občas někoho u stánku zarazí cena. Vlastně častěji než často. Chtěli si pořídit něco pěkného, jen protože se jim to líbí. Ale to není správné užití předmětu síly. A asi ani ničeho jiného. Učím se tomu samému i s oblečením. Jen protože je ten kousek krásný, neznamená, že je pro mě podporující.

Nejdůležitějším faktorem je to, jak se v tom cítím, jak se cítím s tím předmětem, který si chci osvojit. Ostatně, vějíře mnou tvořené si vybírají spíše sami, a ten pro koho jsou buď tuto výzvu přijme a nechá se vést, anebo si nechá tuto příležitost proklouznout mezi prsty. Brány do jiných světů se otevírají jen na nějakou dobu a příležitost může minout bez povšimnutí, nebo z nerozhodnosti. Ty samé dveře se už znovu neotevřou. Otevřou se jindy, jiné, jinam.

Mě samotnou vějíře učí. Učí mě si stoupnut do své hodnoty, neb cenu si určují samy. Pokud je taková, která by mě ani ve snu nenapadla, napadne mě ve snu:D a probudím se s jasností. Už o tom tolik nepochybuji. Vnímám, co do každého vplétám, jaký příběh vypráví a jakou medicínu předává. Přeji si, aby se dostaly do rukou jen těm, kteří jejich sílu využijí správně, kteří přijmou tu výzvu, kterou jim vějíř - a tím i já sama - nabízím.

Ti, jež naslouchají srdcem, dokáží cítit, co jim vějíř chce předat, co chce vyprávět o nich samotných, o životě, čemu je chce učit a co skrze něj sami mohou tvořit a předávat. Je velký rozdíl mezi vějířem, který chce být na osobní užití, a který chce, aby se s ním pracovalo i s dalšími - a na dalších - bytostech. A mohou to být lidé, ale můžou to být také zvířata, či příroda. Jeden můj osobní vějíř je na práci s krajinou a já se stále učím, jak jej používat tak, jak si přeje. Jak hladit krajinu, jak laskat zem a uhlazovat pocuchané energie, navracet je zpátky do harmonie - tím, že v ní sama spočívám a z toho místa posílám energii souladu a rovnováhy dál. Je to krásná medicína a já za ni ze srdce děkuji.

Některé vějíře sekají, utínají staré vzorce, programy, vlákna energií která se za námi linou jak smrad, ale už mají být propuštěny. Jsou vějíře, které uhlazují energii, jiné přeprogramovávají. Další mávnutím křídel otevírají a probouzející tvá vlastní křídla, abys mohla vyletět. A je to především o člověku, jež je vezme do rukou. Jakou cestu ušel, co vše je schopen uvidět a zachytit v prostoru, jak dokáže být průchozí energiím vyššího záměru, který se přes ně přelévá.

Nejvíce jsem o vějířích poznala, když jej vzal do ruky někdo, kdo věděl, jak je použít a očistil mě. Je to jiné, než když se očisťuji sama. Ten daný člověk tomu dává přidanou hodnotu svou vlastní cestou a medicínou, a ta síla je neskutečná, dechberoucí, přesahující. V ty chvíle jsem v tak hluboké vděčnosti a fascinaci nad tím, jakou moc tyto předměty mají, když jsou ve správných rukou. V tu chvíli mi to dává celé smysl. Protože já to můžu vnímat z určitých úrovních z pozice tvůrce. Cítím ty bytosti, vnímám jejich medicínu, proudí přese mě to, co přinášejí, o čem vyprávějí. Ale když jsou pak správně uchopeny, teprve tehdy naplno přitéká potvrzení toho, jak pravdivé je to, co tvořím.

Miluji též, jak se změní realita, když bytost lidská vezme do ruky bytost vějíře, s kterou k sobě patří, a která danému jedinci otevírá přístup k jeho potenciálu, jež chce být vyjádřen. Vějíř je plnohodnotným průvodcem pro ty, jež rádi pracují se sebou, kteří se nebojí výzev a jsou ochotni si sáhnout do nitra sebe, kde je prostor nekonečného potenciálu, klidu, ticha, ale často také bolesti a zranění. A proto mnozí stále ještě váhají, a ač by moc chtěli, ne a ne se rozhoupat k činu, a překročení prahu známého.

Už není na co čekat, pokud cítíš volání, ač ti přijde nelogické, jdi a následuj jej. Uvidíš, co to v tvém životě vykouzlí za změny.

Je možnost si u mě vějíře osahat, prohlédnout, naladit, nacítit se na ně a vyslechnout si jejich příběh, můj příběh, a sdílet ten svůj. Chaloupka i moje přítomnost je léčivou oázou, tak už dále neváhej a vyslyš volání.. vpřed Tě pohání, do nových a nepoznaných míst, kde najdeš sebe.

Laskavý příběh

Sledovala jsem slunce, pomalu ukončující pouť toho dne v našich životech. Zatímco se kotouč světla povaloval na hřebenech lesa v dáli, přála jsem si, aby ta chvíle trvala věčnost. Aby slunce nikdy nezašlo a já mohla tu krásu sledovat stále.

V tu stejnou chvíli jsem pocítila vlákna lpění a chtění, udržet si to krásné navždy. Něco ve mě se zachichotalo. Do vědomí plně vstoupilo pochopení, že to jediné platné je Teď a Tady, které se každou chvíli mění. Jeho plné prožití bez uchopení - propuštění, kdy další Teď a Tady se otevírá.

Byl to léčivý čas pro sebe, tak jako vždy když v tichu sebe spočinu s přírodou, Matkou Zemí.

Červánky již zalily oblohu, a pomaloučku se šeřilo. Svěsila jsem nohy na zem a seskočila ze své sledovací plochy. Šourala jsem se s otevřeným srdcem i vnímáním přes pastviny směrem k domovu. Přes tu všechnu krásu, ke mě doléhající, v mém nitru smutek probublával. Dovolila jsem si jej cítit, přiznat, být s ním.

A pak přišel On

Mířil ke mě přes pastvinu, a zastavil se přede mnou. Laskavost v jeho očích otevírala ještě více mé milující srdce. Pozdravila jsem jej přátelsky, a dlaň přitiskla na jeho čelo. Spočinuli jsme tak dlouho, jen tak spolu byli. Hladila jsem jej a cítila, kolik energie proudí mezi námi. V násobku toho, co dám, dostávám.

Obdivovala jsem se jeho kráse, proplétala prsty hřívou. Mysl má za chvíli započala bloudit jinde, tam kde mnoho smutku mého pramení. Smutek jež se rozlévá mnou a nevidět mě brání, co přede mnou je právě Tady a Teď za požehnání.

A pak v mém nitru slyším jeho upřímný a laskavý hlas “Netrap se”Pohlédnu na něj a říkám “já vím, děkuji ti”A v jeho očích se promění, probleskne jiskra poznání. Stalo se něco, na co dlouho čekal.

Někdo jej slyší.

Začíná zívat, mnoho tenze opouští jeho tělo, a on zase věří.

“Ano příteli, rozumím ti”

A on stále zívá. Pokládá mi hlavu na tu mou, a pak si mě přitáhne blíž, tak, abych jej obejmula. A tak tam stojíme v bezčasí, zatímco se koupu ve vděčnosti.

A tak začíná i pokračuje můj příběh o tom, jak jsem si navrátila dar naslouchání řeči zvířat