top of page

Ať už jsou to vějíře, nebo jiné silové předměty, měli bychom si být vědomi toho, že jsou to umocňovače energie. Teče skrze ně mnoho sil. Když takový artefakt vezmete do rukou, měli byste jej cítit, cítit se s ním v souladu, nechat se od něj učit a vnímat, co jednotlivé postavení rukou, směřování a záměr dělá v prostoru. Co dělá s vámi, jak se s tím cítíte.


Vějíře ode mě nejsou hračky. Občas někoho u stánku zarazí cena. Vlastně častěji než často. Chtěli si pořídit něco pěkného, jen protože se jim to líbí. Ale to není správné užití předmětu síly. A asi ani ničeho jiného. Učím se tomu samému i s oblečením. Jen protože je ten kousek krásný, neznamená, že je pro mě podporující.


Nejdůležitějším faktorem je to, jak se v tom cítím, jak se cítím s tím předmětem, který si chci osvojit. Ostatně, vějíře mnou tvořené si vybírají spíše sami, a ten pro koho jsou buď tuto výzvu přijme a nechá se vést, anebo si nechá tuto příležitost proklouznout mezi prsty. Brány do jiných světů se otevírají jen na nějakou dobu a příležitost může minout bez povšimnutí, nebo z nerozhodnosti. Ty samé dveře se už znovu neotevřou. Otevřou se jindy, jiné, jinam.

Mě samotnou vějíře učí. Učí mě si stoupnut do své hodnoty, neb cenu si určují samy. Pokud je taková, která by mě ani ve snu nenapadla, napadne mě ve snu:D a probudím se s jasností. Už o tom tolik nepochybuji. Vnímám, co do každého vplétám, jaký příběh vypráví a jakou medicínu předává. Přeji si, aby se dostaly do rukou jen těm, kteří jejich sílu využijí správně, kteří přijmou tu výzvu, kterou jim vějíř - a tím i já sama - nabízím.


Ti, jež naslouchají srdcem, dokáží cítit, co jim vějíř chce předat, co chce vyprávět o nich samotných, o životě, čemu je chce učit a co skrze něj sami mohou tvořit a předávat. Je velký rozdíl mezi vějířem, který chce být na osobní užití, a který chce, aby se s ním pracovalo i s dalšími - a na dalších - bytostech. A mohou to být lidé, ale můžou to být také zvířata, či příroda. Jeden můj osobní vějíř je na práci s krajinou a já se stále učím, jak jej používat tak, jak si přeje. Jak hladit krajinu, jak laskat zem a uhlazovat pocuchané energie, navracet je zpátky do harmonie - tím, že v ní sama spočívám a z toho místa posílám energii souladu a rovnováhy dál. Je to krásná medicína a já za ni ze srdce děkuji.


Některé vějíře sekají, utínají staré vzorce, programy, vlákna energií která se za námi linou jak smrad, ale už mají být propuštěny. Jsou vějíře, které uhlazují energii, jiné přeprogramovávají. Další mávnutím křídel otevírají a probouzející tvá vlastní křídla, abys mohla vyletět. A je to především o člověku, jež je vezme do rukou. Jakou cestu ušel, co vše je schopen uvidět a zachytit v prostoru, jak dokáže být průchozí energiím vyššího záměru, který se přes ně přelévá.


Nejvíce jsem o vějířích poznala, když jej vzal do ruky někdo, kdo věděl, jak je použít a očistil mě. Je to jiné, než když se očisťuji sama. Ten daný člověk tomu dává přidanou hodnotu svou vlastní cestou a medicínou, a ta síla je neskutečná, dechberoucí, přesahující. V ty chvíle jsem v tak hluboké vděčnosti a fascinaci nad tím, jakou moc tyto předměty mají, když jsou ve správných rukou. V tu chvíli mi to dává celé smysl. Protože já to můžu vnímat z určitých úrovních z pozice tvůrce. Cítím ty bytosti, vnímám jejich medicínu, proudí přese mě to, co přinášejí, o čem vyprávějí. Ale když jsou pak správně uchopeny, teprve tehdy naplno přitéká potvrzení toho, jak pravdivé je to, co tvořím.


Miluji též, jak se změní realita, když bytost lidská vezme do ruky bytost vějíře, s kterou k sobě patří, a která danému jedinci otevírá přístup k jeho potenciálu, jež chce být vyjádřen. Vějíř je plnohodnotným průvodcem pro ty, jež rádi pracují se sebou, kteří se nebojí výzev a jsou ochotni si sáhnout do nitra sebe, kde je prostor nekonečného potenciálu, klidu, ticha, ale často také bolesti a zranění. A proto mnozí stále ještě váhají, a ač by moc chtěli, ne a ne se rozhoupat k činu, a překročení prahu známého.


Už není na co čekat, pokud cítíš volání, ač ti přijde nelogické, jdi a následuj jej. Uvidíš, co to v tvém životě vykouzlí za změny.


Je možnost si u mě vějíře osahat, prohlédnout, naladit, nacítit se na ně a vyslechnout si jejich příběh, můj příběh, a sdílet ten svůj. Chaloupka i moje přítomnost je léčivou oázou, tak už dále neváhej a vyslyš volání.. vpřed Tě pohání, do nových a nepoznaných míst, kde najdeš sebe.




7 zobrazení0 komentářů

Sledovala jsem slunce, pomalu ukončující pouť toho dne v našich životech. Zatímco se kotouč světla povaloval na hřebenech lesa v dáli, přála jsem si, aby ta chvíle trvala věčnost. Aby slunce nikdy nezašlo a já mohla tu krásu sledovat stále.


V tu stejnou chvíli jsem pocítila vlákna lpění a chtění, udržet si to krásné navždy. Něco ve mě se zachichotalo. Do vědomí plně vstoupilo pochopení, že to jediné platné je Teď a Tady, které se každou chvíli mění. Jeho plné prožití bez uchopení - propuštění, kdy další Teď a Tady se otevírá.


Byl to léčivý čas pro sebe, tak jako vždy když v tichu sebe spočinu s přírodou, Matkou Zemí.

Červánky již zalily oblohu, a pomaloučku se šeřilo. Svěsila jsem nohy na zem a seskočila ze své sledovací plochy. Šourala jsem se s otevřeným srdcem i vnímáním přes pastviny směrem k domovu. Přes tu všechnu krásu, ke mě doléhající, v mém nitru smutek probublával. Dovolila jsem si jej cítit, přiznat, být s ním.


A pak přišel On



Mířil ke mě přes pastvinu, a zastavil se přede mnou. Laskavost v jeho očích otevírala ještě více mé milující srdce. Pozdravila jsem jej přátelsky, a dlaň přitiskla na jeho čelo. Spočinuli jsme tak dlouho, jen tak spolu byli. Hladila jsem jej a cítila, kolik energie proudí mezi námi. V násobku toho, co dám, dostávám.


Obdivovala jsem se jeho kráse, proplétala prsty hřívou. Mysl má za chvíli započala bloudit jinde, tam kde mnoho smutku mého pramení. Smutek jež se rozlévá mnou a nevidět mě brání, co přede mnou je právě Tady a Teď za požehnání.


A pak v mém nitru slyším jeho upřímný a laskavý hlas “Netrap se”Pohlédnu na něj a říkám “já vím, děkuji ti”A v jeho očích se promění, probleskne jiskra poznání. Stalo se něco, na co dlouho čekal.


Někdo jej slyší.


Začíná zívat, mnoho tenze opouští jeho tělo, a on zase věří.

“Ano příteli, rozumím ti”


A on stále zívá. Pokládá mi hlavu na tu mou, a pak si mě přitáhne blíž, tak, abych jej obejmula. A tak tam stojíme v bezčasí, zatímco se koupu ve vděčnosti.


A tak začíná i pokračuje můj příběh o tom, jak jsem si navrátila dar naslouchání řeči zvířat


0 zobrazení0 komentářů

2.července 2022


Stojím tu, s obnaženou lebkou i duší. Cítím svou zranitelnost a cítím svou sílu. Potkávám se s vámi, vašimi pohledy, úctou i obdivem. Někdo z vás má dojem, že je to super módní

výstřelek, v očích dalších spatřuji hluboký soucit. Vidíte se skrze mě a já se vidím skrze vás.

Alopecie je bytost Ne-Moci, ta, které jsem do rukou vložila svou moc, neb jsem jako malá holka netušila, co s ní. Bála jsem se jí. Bála jsem se o svůj vlastní život, když jí budu disponovat. Zůstala v úschově po dlouhý čas. Tak dlouhý, že jsem upadla do zapomnění o naší dohodě. O tom, že já budu viděna a opečována, když budu Chudinka. A na druhé straně sílila Hrdinka. Ta, která si na svá bedra naloží tíhu celého rodu i světa, a neukáže, že dře hubou v zemi. A chudinka tam v koutě, kňourajíc a projevujíc se. Boj těch dvou ve mně. Která třímá otěže mého života?

Souboj. Válka, kterou jsem vedla sama se sebou. Ta, která se rozhodla jít vlastní cestou a zřekla se postu Hodné holčičky. A ta, která chtěla vyhovět tomu, co si myslela, že se po ní žádá. Dupaly si po krku a destruovali můj život. Čím dále jsem šla za tím, co jsem si ze srdce přála, co chci tady žít a tvořit, tím více jsem se vzdalovala od struktur Matrixu, které mě zároveň pevně drželi ve svém zajetí.

Válka, kterou vedeme sami proti sobě nejde vyhrát. A já jsem se sebou bojovala hodně silně. Každé mé škobrtnutí bylo pobídkou k tomu, být na sebe ještě ostřejší. Sama před sebou jsem utíkala do závislostí, abych si na chvíli odpočinula od tlaku, který jsem na sebe vyvíjela. Chtěla jsem být perfektní, jenže když se člověk vydává někam, kde ještě nikdy předtím nebyl, nejde si zachovat bezchybnost. Neb přes chyby se učíme životu. Ale společnost nás to učila jinak. Za chybu se trestá.


A tak jsem se trestala za každé své domnělé selhání. Zatímco jsem v každém momentě téhle své cesty dělala to nejlepší, co jsem uměla, ale to vidím až teď. Žila jsem v zajetí programů, které jsem převzala. V zoufalé snaze a neutuchající touze po Svobodě.

Chtělo to hodně odvahy pokaždé, co jsem sama sebe srazila na lopatky, vstát a jít dál. Touha byla daleko silnější než to, co mě drželo zpátky, než strach i své vnitřní hádky. Došla jsem k místu, od kud vyvěrá laskavost. Koupu se teď v té sebelásce, kterou zavlažuji každou tu bytost ve mně. Předtím jsem bojovala téměř z každou z nich. Nyní je vidím. Vidím tu nit lásky, která protíná každou z nich. Vznikly z touhy po zachování života a postupně se zdeformovaly v někoho, kdo zamořuje můj vnitřní svět. Ale nebyla to jejich chyba. A snad to ani nebyla chyba. Bylo to učení o sobě samé. Skrze odcizení jsem poznala, kým vlastně jsem.

Celý život jsem se schovávala v maskách někoho jiného. Zůstávala tiše sedět v koutě a čekala, kdo mě objeví. Kdo si mě všimne. Zatímco jsem to musela být já, kdo sám sebe objeví. Kdo sám sebe uzná. Kdo sám sebe vezme za ruku a provede se ke světlu. A obejme svou tmu. Svůj stín. Který k nám prostě patří, nejde před ním utéct. Utíkáme tím samy před sebou. Dokud nám nedojde, že je třeba se mu postavit čelem. A místo útěku před Smrtí s ní začít tančit.

Když jsem se vydala po stopách Alopecie, potkala jsem se se svým strachem ze zabití, ze smrti. Tím jsem se bála však i života samého, neb on jde ruku v ruce se Smrtí, a kdo se vyhýbá Jí, vyhýbá se i Životu. A ve stínu smrti je světlo života o tolik silnější. Lákavější. A už není proč se bát. Není čeho. Touha po životě je totiž daleko silnější než ten strach, z čehokoli.

Žila jsem dlouhou dobu pod vládou strachu. On byl ta síla, která mě točila ve spirálách pochybování o sobě samé, o životě. Točil mnou až k okraji srázu, kde jsem se nutně musela podívat do očí Paní Smrti, a najít v ní tu dávnou přítelkyni. Tu mocnou sílu, která si naše milované nejen bere, ale také nám je dává. Ona je porodní bába stejně tak, jako Smrtka s kosou. Až když jsem uzavřela mír s ní, mohla jsem uzavřít mír se svým životem i sama sebou.

Osobní důležitost se rozplynula. Sundala jsem jí spolu se svými vlasy, s kterými jsem se tak moc ztotožňovala. Skrývala jsem pod nimi své největší zranění. A v tom největším zranění jsem našla tu největší sílu. Tu, která hýbe světy a otevírá květy. Tu, která duní větrem a proudí potokem. Tu která hřmí, ale také ševelí jemným vánkem v korunách stromů. Tu která tepe každou buňkou těla. Tu, která vyživuje a oživuje. Tu, kterou jsem a kterou je každý z nás. Jen to mnoho z nás zapomnělo. Upsalo se ďáblu, tak jako kdysi já.

Lidstvo se vzdalo své síly. Zapomněli jsme. Ale je v tom semínko života. I Ďábel je Světlonoš, v převleku. Moc si přeji, aby touha po svobodném a šťastném životě byla silnější než paralýza strachu, která ač stojí naprosto hmatatelně jako cihlová zeď před tebou, se v okamžení rozplyne. Vykroč. Nedívej se na ní, ale za ní. Jdi za tím, co chceš, pro co bije Tvé srdce. A až tam budeš stát, obnažený, otočíš se a zjistíš, že ten strach už tam není. Byl jen představou, celou, z nitek myšlenek utkanou. A tak pojď. Projdi jím. Čekám tu na Tebe na druhé straně. Já a mnoho další bytostí Světla, připravení tvořit ten svět, který chceme žít.

Zdálo se, že víme, o čem život je, ale víme jen to, čemu nás naučili. Vzali jsme to za své a nepochybovali o tom, spíš pochybovali o sobě. Je čas to otočit. Začít pochybovat o tom, co se tváří, že je život, že je dané a že tak to tady prostě je. Je čas přestat se smiřovat s nesmiřitelným, zůstávat malým a v zajetí starých programů a systémů.

Ožil ve mně plamen touhy po tvoření života, který stojí za to žít. A mnoho z nás dosud jen přežívalo. Protože tak se to prý má dělat. Je to kec. Je to klec. Pojď najít z ní cestu ven. Můžeš. I já ji našla. A svým největším strachem prošla. Abych spatřila sama sebe. A vidím tu stejnou sílu i v Tobě. Máš na to!

16 zobrazení0 komentářů
1
2
bottom of page