2.července 2022
Stojím tu, s obnaženou lebkou i duší. Cítím svou zranitelnost a cítím svou sílu. Potkávám se s vámi, vašimi pohledy, úctou i obdivem. Někdo z vás má dojem, že je to super módní
výstřelek, v očích dalších spatřuji hluboký soucit. Vidíte se skrze mě a já se vidím skrze vás.
Alopecie je bytost Ne-Moci, ta, které jsem do rukou vložila svou moc, neb jsem jako malá holka netušila, co s ní. Bála jsem se jí. Bála jsem se o svůj vlastní život, když jí budu disponovat. Zůstala v úschově po dlouhý čas. Tak dlouhý, že jsem upadla do zapomnění o naší dohodě. O tom, že já budu viděna a opečována, když budu Chudinka. A na druhé straně sílila Hrdinka. Ta, která si na svá bedra naloží tíhu celého rodu i světa, a neukáže, že dře hubou v zemi. A chudinka tam v koutě, kňourajíc a projevujíc se. Boj těch dvou ve mně. Která třímá otěže mého života?
Souboj. Válka, kterou jsem vedla sama se sebou. Ta, která se rozhodla jít vlastní cestou a zřekla se postu Hodné holčičky. A ta, která chtěla vyhovět tomu, co si myslela, že se po ní žádá. Dupaly si po krku a destruovali můj život. Čím dále jsem šla za tím, co jsem si ze srdce přála, co chci tady žít a tvořit, tím více jsem se vzdalovala od struktur Matrixu, které mě zároveň pevně drželi ve svém zajetí.
Válka, kterou vedeme sami proti sobě nejde vyhrát. A já jsem se sebou bojovala hodně silně. Každé mé škobrtnutí bylo pobídkou k tomu, být na sebe ještě ostřejší. Sama před sebou jsem utíkala do závislostí, abych si na chvíli odpočinula od tlaku, který jsem na sebe vyvíjela. Chtěla jsem být perfektní, jenže když se člověk vydává někam, kde ještě nikdy předtím nebyl, nejde si zachovat bezchybnost. Neb přes chyby se učíme životu. Ale společnost nás to učila jinak. Za chybu se trestá.
A tak jsem se trestala za každé své domnělé selhání. Zatímco jsem v každém momentě téhle své cesty dělala to nejlepší, co jsem uměla, ale to vidím až teď. Žila jsem v zajetí programů, které jsem převzala. V zoufalé snaze a neutuchající touze po Svobodě.
Chtělo to hodně odvahy pokaždé, co jsem sama sebe srazila na lopatky, vstát a jít dál. Touha byla daleko silnější než to, co mě drželo zpátky, než strach i své vnitřní hádky. Došla jsem k místu, od kud vyvěrá laskavost. Koupu se teď v té sebelásce, kterou zavlažuji každou tu bytost ve mně. Předtím jsem bojovala téměř z každou z nich. Nyní je vidím. Vidím tu nit lásky, která protíná každou z nich. Vznikly z touhy po zachování života a postupně se zdeformovaly v někoho, kdo zamořuje můj vnitřní svět. Ale nebyla to jejich chyba. A snad to ani nebyla chyba. Bylo to učení o sobě samé. Skrze odcizení jsem poznala, kým vlastně jsem.
Celý život jsem se schovávala v maskách někoho jiného. Zůstávala tiše sedět v koutě a čekala, kdo mě objeví. Kdo si mě všimne. Zatímco jsem to musela být já, kdo sám sebe objeví. Kdo sám sebe uzná. Kdo sám sebe vezme za ruku a provede se ke světlu. A obejme svou tmu. Svůj stín. Který k nám prostě patří, nejde před ním utéct. Utíkáme tím samy před sebou. Dokud nám nedojde, že je třeba se mu postavit čelem. A místo útěku před Smrtí s ní začít tančit.
Když jsem se vydala po stopách Alopecie, potkala jsem se se svým strachem ze zabití, ze smrti. Tím jsem se bála však i života samého, neb on jde ruku v ruce se Smrtí, a kdo se vyhýbá Jí, vyhýbá se i Životu. A ve stínu smrti je světlo života o tolik silnější. Lákavější. A už není proč se bát. Není čeho. Touha po životě je totiž daleko silnější než ten strach, z čehokoli.
Žila jsem dlouhou dobu pod vládou strachu. On byl ta síla, která mě točila ve spirálách pochybování o sobě samé, o životě. Točil mnou až k okraji srázu, kde jsem se nutně musela podívat do očí Paní Smrti, a najít v ní tu dávnou přítelkyni. Tu mocnou sílu, která si naše milované nejen bere, ale také nám je dává. Ona je porodní bába stejně tak, jako Smrtka s kosou. Až když jsem uzavřela mír s ní, mohla jsem uzavřít mír se svým životem i sama sebou.
Osobní důležitost se rozplynula. Sundala jsem jí spolu se svými vlasy, s kterými jsem se tak moc ztotožňovala. Skrývala jsem pod nimi své největší zranění. A v tom největším zranění jsem našla tu největší sílu. Tu, která hýbe světy a otevírá květy. Tu, která duní větrem a proudí potokem. Tu která hřmí, ale také ševelí jemným vánkem v korunách stromů. Tu která tepe každou buňkou těla. Tu, která vyživuje a oživuje. Tu, kterou jsem a kterou je každý z nás. Jen to mnoho z nás zapomnělo. Upsalo se ďáblu, tak jako kdysi já.
Lidstvo se vzdalo své síly. Zapomněli jsme. Ale je v tom semínko života. I Ďábel je Světlonoš, v převleku. Moc si přeji, aby touha po svobodném a šťastném životě byla silnější než paralýza strachu, která ač stojí naprosto hmatatelně jako cihlová zeď před tebou, se v okamžení rozplyne. Vykroč. Nedívej se na ní, ale za ní. Jdi za tím, co chceš, pro co bije Tvé srdce. A až tam budeš stát, obnažený, otočíš se a zjistíš, že ten strach už tam není. Byl jen představou, celou, z nitek myšlenek utkanou. A tak pojď. Projdi jím. Čekám tu na Tebe na druhé straně. Já a mnoho další bytostí Světla, připravení tvořit ten svět, který chceme žít.
Zdálo se, že víme, o čem život je, ale víme jen to, čemu nás naučili. Vzali jsme to za své a nepochybovali o tom, spíš pochybovali o sobě. Je čas to otočit. Začít pochybovat o tom, co se tváří, že je život, že je dané a že tak to tady prostě je. Je čas přestat se smiřovat s nesmiřitelným, zůstávat malým a v zajetí starých programů a systémů.
Ožil ve mně plamen touhy po tvoření života, který stojí za to žít. A mnoho z nás dosud jen přežívalo. Protože tak se to prý má dělat. Je to kec. Je to klec. Pojď najít z ní cestu ven. Můžeš. I já ji našla. A svým největším strachem prošla. Abych spatřila sama sebe. A vidím tu stejnou sílu i v Tobě. Máš na to!
Comments