top of page

Můj příběh s Alopecií

Alopecie mě doprovází už řadu let. Tedy konkrétně s názvem alopecie jsem se setkala až v dospělosti, někdy okolo 22 let. Dříve jsem prostě plešatěla a nikdo netušil, co to je. Rodiče si se mnou nevěděli rady, a i když jsou věrni západní medicíně, chodili se mnou po všech čertech i šarlatánech. Moc si toho nepamatuji, jen vím, že jsem právě kvůli tomu nepila žádné bublinkaté nápoje. O tom, že jsem byla jako malá poloplešatá vím jen z vyprávění a pár fotek. Mám to období hodně popřené. Až o mnoho později jsem se začala zajímat o to, co tomu vlastně předcházelo, s čím to má asi souvislost.


Maminka mi odpověděla, že tou dobou, kdy mi začaly vlásky vypadávat, umřeli oba dědečkové. Dopídila jsem se toho, co za tím stojí. Jednoho dědu si téměř nepamatuji, přesto že s námi žil ve stejném bytě, a tak jsem vyrůstala vedle něj. Na druhého dědu si moje srdce velmi dobře pamatuje. Milovala jsem ho, byl to velmi dobrý člověk a cítím, jak on miloval mě. Před tím, než odešel však měl mrtvici, když se vrátil z nemocnice, už to nebyl ten děda, kterého jsem znala.


Malé děti si vztahují mnoho na sebe, o to více, když se používá v rodině nevědomky taková ta zbraň „když nebudeš hodná holčička, děda tě nebude mít rád“ – tato věta se dá obměnit jakkoli, ale nebezpečí té zprávy zůstává neměnné. Zřejmě jsem čelila svému prvnímu velkému selhání. To, kolik toho jsem si navalila na svoje bedra z rodiny, a co nebylo nikdy mé a nikdo po mě ani nechtěl, abych to břemeno táhla, jsem se podívala až o mnoho později ve své první rodinné konstelaci, kterou jsem celou probrečela. Tohle byl ale asi jiný příběh.


Děda byl ostrý, útočný, zlý, nechápala jsem to a měla jsem za to, že za to můžu já. Nikdo mi to asi nevysvětlil a já se už tenkrát na světě cítila příliš sama na to, aby mě někdo pochopil. Jsem hypersenzitivní bytost a to, co s někým vůbec nehne, mě dokáže zbořit celý svět pohádek.


Tenkrát se zřejmě objevila první holá místa na hlavě i na duši. Zjistilo se, že mám Astigmatismus a tak jsem dostala brýle. Bylo to právě na popud vypadávání vlasů, a tak díky tomu mohu dopátrat, kde to začalo, kde mám první fotky s brýlemi. Sedím tam nešťastně, a přitom šťastně dědovi na klíně, a děda už má výraz člověka, který prošel mrtvicí.


Po jeho smrti se to rozjelo daleko více a já měla pleš přes větší část hlavy. Vybavují se mi teď posměšné hlášky, jako že tam mám dálnici. Zpětně mám pocit, že mnoho z toho, co jsem prožívala nebylo úplně moje, ale skrze svou vysokou citlivost jsem nasákla do sebe obří smutek mojí maminky a babičky, s kterými jsem hodně propojená. Věřím, že moje duše už od malička věděla, že smrt není konec, ostatně duše dědy mě provázela hodně dlouho, propouštěla jsem ji do svobody až velmi nedávno, při jednom z mých prvních pokusů podívat se tváří v tvář Alopecii.


Dědečkův odchod pro mě znamenal tak jako tak šrám na duši. Předcházela mu zrada, pak opuštění. Uvěřila jsem tomu a nahrála si to tak do svého systému přesvědčení. Totiž to, že ti, které miluji, mě nejdřív zradí, zraní a pak opustí. Toto kolečko se mi motalo v mých vztazích stále dokola, dokud jsem to neuviděla a příběh přepsala. Ale zpátky k alopecii.


I když se snažím navnímat nějaký přesnější patern toho, kdy se navracela do mého života, nevidím jej. Ráda ale vyjevím, co vnímám nyní z pohledu toho, co jsem již prohlédla. Dříve mi přišla do života a zase rychle odešla, buď sama, anebo jsem zašla na kožní, kde jsem dostala chemický koktejl, který přiměl vlasy zase růst.


Jsou tomu už dva roky, co zůstává ta mrška se mnou a nechce se jí opustit prostor. Celý život jsem jí popírala a schovávala. Byla jsem paralyzovaná, když se někdo zmínil o tom, že nemám někde vlasy, a tak jsem si je rozpustila a přizpůsobila účes, tak, abych zahladila jakékoli stopy. Když jsem měla přítele, věděl to, ale nikdy jsme o tom nemluvili, i když o mnoho později, po našem rozchodu, mi řekl, že jsem ztuhla kdykoli mi zajel prsty do vlasů.


Stala se z toho moje noční můra. A tak, jak to v životě bývá, to, čeho se bojíme nejvíce, si zákonitě přitáhneme. Dalšího přítele jsem si do života raději ani pustit nechtěla, dokud budu pleš mít. Haha. Nakonec se tak stejně stalo a já možná i veskrze to nacházela trochu více přijetí. Přesto, moje noční můra sílila a pleš se rozrůstala. Metody, které jsem volila k jejímu vyřešení – jakožto jemné terapeutické konzultace a kraniosakrální terapie – nestačily. Cítila jsem potřebu se do toho už více ponořit, a tak mi do života připlula žena, která mě provedla jednou z prvních velmi intenzivních terapií. Dotkla jsem se v ní strachu o život, pocitů selhání, nedůvěry, nebezpečí. Odkryla se veliká škála toho, čím jsem svazovala svůj život a co mě nepouštělo dál. Mnoho jsme tam propustily do svobody.


Prohlédla jsem si, kolik jsem si toho na sebe, už jako malé bejby, naložila. Snažila jsem se zachránit své rodiče a snad celý svět. Jaký div, že se mi to nemohlo podařit a cítila jsem ohromné selhání. Jenže ta nit příběhů se line dál. Nadále se protloukám životem, jak nejlépe mohu, a přesto si přijdu tak nedostatečná. Jako bych se pohybovala mezi dvěma světy, které o mě soupeří. Svět, který chci žít, jít cestou svobody a lásky, dělat co miluji a co mě baví a naplňuje. A pak je tu svět, kterým bych měla žít, nebo alespoň tak ho já vnímám. Jak si myslím, že bych měla žít, aby na mě byli moji rodiče pyšní, aby byli šťastní a spokojení. Výběrem toho života, po kterém toužím se však dostávám do rozporu s tím druhým. Mám pocit, že selhávám jako dcera, rodina si o mě dělá starosti, a to ne malé. Ničí mě to zevnitř, aniž bych chtěla. Není to na vědomé úrovni. Ale jako by byla ve mně ještě další bytost, která se zasekla v tom světě představ o naplnění štěstí mojí rodiny. Jenže já už vím, že tohle břímě nemohu unést. Ne, pokud chci žít svobodný život sama za sebe.


Nahlédla jsem do situace, kde alopecie vznikla. Byl to okamžik, kdy byl brácha za něco potrestán. Pamatuji se na jeho vyděšený uplakaný výraz. Byla jsem zcepenělá hrůzou, nasákla jsem tolik utrpení, kolik jsem nemohla jakživ unést. Bála jsem se, že se to samé může stát mě. Tam někde jsem uzavřela dohodu, že už se nikdy neprojevím taková, jaká skutečně jsem. Zanechala jsem v tom místě část mé duše, a začala jsem více načítat, co se po mě požaduje, jaká bych měla být a jak se chovat, abych byla ta hodná holka. Moje bytost se rozdělila ve dví. Jedna byla ta, která se projevovala na veřejnosti, učila se přizpůsobovat, snažila se nedělat chyby, být perfektní a celkově nedávat záminky k tomu, aby se na mě někdo zlobil. Přesto se mi to ne vždycky dařilo, a to přilívalo do kotlíku utrpení, trestání se za selhání a pocity nedostatečnosti. Přesto zůstávala na oko silná, sebevědomá a vždy narovnaná, i přestože se jí vnitřnosti kroutily a sotva mohla dýchat. To byla ta role hrdinky, Xeny ve zbroji, která si se vším poradí, a nikdo jí neuvidí plakat.


Další z těch částí byla role chudinky. Naše bytost je tak geniální, že se naučí hrát tyhle role tak dramaticky, až sama zapomene, že něco hraje. V našem světě jsme se naučili věnovat tomu, co křičí o pozornost, a to přece hrdinná Xena není. A tak se vyvinula ta část bez Moci – totiž ta neMocná. Mnoho dětí je nemocných proto, aby si jich jejich rodiče všimnuli. Se mnou to zřejmě nebylo jiné. Přes tvář maska hrdinky, zatímco srdce krvácí - „Nebreč“ – to ti vám je tak nebezpečná kletba! A tak ani nepláče, přesto uvnitř umírá bolestí. A tak se to projeví jinde. Vlasy padají a padají, a rodiče se starají a starají. A tak se potvrdí, že to krásně funguje. Svět funguje na to správné zafňukání, bez fňukání. Je to tak paradoxní, ale přesto, energie potřebuje někudy ven, a když ne přes slzy, najde si jinou cestu. Mojí cestou je právě Alopecie, neb sama na ní slyším.

Časem jsem zapomněla na to, kým jsem kdysi byla. Na všechny ty dohody a sebepopření. Jeden přestane být úplně tím, kým byl. Naučí se hrát svět dospělých, podle jejich pravidel, měřítek a norem. Přesto něco v něm, ta divoká síla se vzpírá a hlásek duše proniká, promlouvá o tom, že je tu i něco jiného, že se dá žít jinak. Ale my už nevíme jak, zapomněli jsme to, nechali jsme to v čase uvízlé, zatímco jsme se přizpůsobovali světu v zoufalé snaze se zavděčit, být perfektními, učinit naše rodiče šťastnými, a tak přežít. Jenže už ani tohle nevíme, že jsme dělali, jak se to stalo automatickým.


A pak přijde ten moment, kdy máme možnost si prohlédnout celý svůj život a uvidět tu lež, kterou žijeme. Otevře se svět možností, o kterých jsme dosud ani nesnili, a my vykročíme. Abychom si prvně rozbili hubu o zdi našich přesvědčení. Svíráme v rukou mříže vlastní cely a díváme se ven. Křičíme, aniž bychom vydali hlásek. Nevíme kudy kam, jen víme, že chceme ven. Zapomněli jsme, že ta klec není zamčená. Z toho světa, který jsme si vytvořili se stal labyrint, v kterém bloudíme a hledáme cestu za svobodou. A čím déle za ní jdeme, tím více se od ní vzdalujeme. Neb za svobodou se nejde, svoboda se žije. Svoboda začíná v mysli a tam také končí.


A tak jsem se vydala na cestu za svobodou, a selhávala, a padala a vstávala. Stále nespokojená se sebou, s životem, ať už jsem dělala cokoli. Až teď vidím, že dokud se nezacelíme, nenavrátíme do té pravdy pravdoucí, nemůžeme se svobody nadechnout. Dokud neprohlédneme lži, které jsme si vystavěli na vlastní obranu, na zachování života, na to, abychom získali trochu lásky. Kdo by tady taky chtěl žít bez lásky..? Jenže nám nikdo nevysvětlil, že láska má mnoho podob a mnoho řečí. Že jazyk lásky každého z nás je jiný a že i když máme pocit, že nás nemilují, není to pravdou. Srdce má mnoho šrámů a skrze ně se nemůže plně projevit. Naučit se číst mezi řádky chce velkou dávku emoční inteligence, vnímavosti a soucitu. A k nim dojdeme jedině skrze pochopení vlastních příběhů.

Když jsem já sama popřela tak moc sebe, na kolik jsou popření ostatní lidi, ti, od kterých jsem si tu lásku chtěla vydobít a nedostávalo se mi jí tak, jak bych chtěla? A není tou jedinou láskou, o kterou bych se měla zajímat především ta, kterou si můžu dát já sama?


Alopecie se nakonec jeví tou, která mě navrací zpátky k sobě, k tomu, co je důležité pro mě. Učí mě, jak sama sebe milovat více, jak se přijmout více a se vším, a taky beze všeho. Třeba právě bez vlasů. Když jsem si ostříhala vlasy, přišla jsem o další ze svých identit, na kterých jsem zakládala svůj život. Tápu a nemám se čeho zachytit, neboť sebehodnota, která byla založena na fyzické kráse, se zbortila. Neznamená to, že jsem míň krásná, protože nemám vlasy, i když co si budeme říkat, společnost nás vykrmila tím, že vlasy jsou symbolem ženské krásy a síly. Znamená to však, že je třeba se naučit sebe vidět doopravdy. Zacelit se a navrátit se do nejhlubší pravdy k sobě samotné. Do toho, kým jsem a kým tady mám být. Moct se naplno projevit beze strachu, bez toho, abych nadále živila jednu nebo druhou složku své bytosti – hrdinku nebo chudinku.


A tak se ptám. Jaké to je, žít plně sama sebe? V odpověď mi zní. Svoboda!


S láskou a v naprosté zranitelnosti

Aneta Lacama


Nechť v příběhu mém, najdete i svou vlastní medicínu.

14 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Комментарии


bottom of page